Na začátku 60. let technici ze západoněmecké (Spolkové republiky Německo) letecké společnosti Dö nnier zjistili, že když letadlo proletí dešťovými mraky vysokou rychlostí, může vzniknout rázová vlna, která může poškodit vnitřní součásti letadla, zatímco vnější plášť letadla zůstává nedotčen. Tento fenomén přitáhl pozornost fyziků a v roce 1963 společnost založila laboratoř pro výzkum rázových vln. V roce 1966 se inženýr ve výzkumné laboratoři náhodně dostal do kontaktu s fungujícím terčem rázové vlny a jeho tělo bylo cítit jako elektrický šok. Učený inženýr si okamžitě uvědomil, že jde o účinek rázové vlny vstupující do lidského těla. Eisenberg (profesor Ústavu chirurgie na Univerzitě v Mnichově) úzce spolupracoval s týmem pro výzkum účinků rázových vln ve společnosti Downer&Company, aby v roce 1972 konečně dokázal, že rázové vlny přenášené vodou mohou rozdrtit izolované ledvinové kameny. Tento úspěch byl milníkem v historii mimotělní litotrypsie rázovou vlnou a otevřel novou éru v léčbě kamenů v močových cestách. V roce 1980 Joss a kol. z Urologické kliniky na Univerzitě Ludwiga Maximiliana v Mnichově v západním Německu poprvé použil tento přístroj pro klinickou léčbu pacientů s ledvinovými kameny. V roce 1985 Čína úspěšně vyvinula drtič kamene.